Kateřina Bolechová

Ahoj vítám Vás na svých stránkách

Poezie a próza

Z cyklu Dopisy víle

úryvek 1
Jsme jako pračky, kterým po letech služby začne téct buben. Ale, co na plat, měřeno nám všem stejně a je zbytečné plakat nad ubíhajícím časem, nejsme věční. Vzpomínám si, jako dítě stávala jsem na našem panelákovém dvoře a při pomyšlení na stáří či smrt, se mi na obličeji roztáhl klidný úsměv. Jak to bylo vzdálené, „stáří“, co to je ? „Smrt“, co to je ? Bylo to něco nesmírně dalekého, nemyslitelného, ukrytého v koncích nekonečného vesmíru. A oči mých deseti let se tehdy domnívaly, že život je dlouhý, předlouhý, posetý hrou a bezstarostností. Sladká nevědomosti. Ano, drahá vílo, stárnu, jako všichni, už v momentě našeho zplození nám osud začne stříhat metr a vosk našich svíček stéká do kalíšků, do neforemného konce . Na věčnost, či nevěčnost, kde možná něco je, možná nic není, to se všichni jednou dozvíme. A tak utíkáme světem, každý nějak cáknutý, každý tomu svému.
Teď jsem si vzpomněla na takový příběh z dětství, bylo mi asi těch zhruba deset, spolužačka mi přinesla laboratorní myš, bylo to moje první domácí zvíře. Myšce jsem dala jméno Míša a bydlela doma na ledničce. Nechávali jsme jí prostor , tak se mohla volně pohybovat po bytě, tím pádem návštěvy, které se bály myšek, moc nechodily.Pak myška onemocněla, nevím, co se stalo, dostala nějakou chorůbku, ale dokázala, že ne nadarmo je pokusným zvířátkem a chorobu přeprala. Pravda, po boji měla značné jizvy, přišla o jedno ucho, ale dál jednouchá pobíhala po bytě.
Moje maminka říkávala: „Míšo, Míšo, já tě jednou zašlápnu.“ A jak řekla, tak se také stalo. Bylo to jednoho, tuším, že sobotního či nedělního dopoledne, hrála jsem si s dětmi na dvorku, když na mě moje sestra zavolala, abych šla domů. Když jsem rozrazila dveře bytu, spatřila jsem tu hrůzu a měla z toho šok. Míša ležel bezvládně na lopatce, krev na čumáčku. Byl úplně, dočista mrtev, aby taky ne, když jeho třídekové tělíčko v osudném okamžiku mělo čelit sedmdesáti kilogramům mojí maminky. Maminka z toho byla nešťastná, protože v momentě, kdy nesla koš s prádlem, se jí myšák připletl do cesty. Bohužel ho neviděla a bylo. Dostala jsem hysterický záchvat a nesla myšáka pohřbít, na té lopatce. Od dětí jsem čekala pochopení, ale opak byl pravdou. Jak jsem se tak vynořila zpět na dvůr, s onou bílou čtyřnohou, mnou tak milovanou bytůstkou, začaly se smát. A tehdy, snad poprvé v životě se mě dotkl onen dráp, který až dosud ukryt v nekonečném konci vesmíru. Nešťastná, nepochopená, pochovala jsem Míšu blízko trati, kde jezdil vlak do pivovaru. Na to místo jsem položila kytky a morbidně si představovala, jak se to bílé, osrstěné tělíčko mění v hromádku kostí.

 

 

 

Žádné komentáře
 
by Bassgooch